Niedziela 12 Lip 2009, 10:39
..yes it feels like love love love
yes it feels like touch touch touch..
Letošní Rock for People byl můj vůbec první festivalový zážitek. Nikdy jsem tady (ani jinde) na žádném větším fesťáku nebyla, upřímně mě to ani nelákalo, protože česká hudební scéna je pro mě z většiny naprosto nezajímavá a nicneříkající. Navíc davy lidí, pach alkoholu a toi toi záchodky, jejichž služeb využívá mužská část populace přímo před zraky kolemjdoucích, mi příliš nesedí. (doteď mám před očima jednoho elegána, který si to ihned poté, co zbavil tělo přebytečných tekutin, namířil proti mě a v celé své kráse mi uzazoval chlupaté pivní bříško a přitom si zapínal kalhoty). Na povrch tedy vyvstává otázka, proč jsem to tam vůbec jezdila, když tohle k tomu festivalovému humbuku přeci jenom neodpustitelně patří? Odpověď je jasná - The Kooks. Po mých milovaných Oasis a srdcových The Beatles je to má nejloblíbenější kapela. Netvrdím, že je jejich hudba nějak geniální a převratná, spíš vás prostě chytne, příjemné kytarovky s nenáročnými texty převážně o lásce a věčně nenapravitelných slečnách vás donutí si s těmi vlasatými sympaťáky zazpívat, zaskákat a všeobecně si užít tu radost, která z jejich vystupování již na první pohled doslova čiší.
Od festivalu jako takového jsem si nic neslibovala, ono ostatně od samotných Kooks taky ne, jelikož týden před začátkem se nečekaně vyskytly ještě nějaké problémy a má účast byla dosti na vážkách. Nakonec se však poštěstilo a my na RfP dorazily.
Všechno to vlastně začalo již cestou autobusem označeným "Rock for People", jenž zcela zdarma po celou dobu festivalu vozil účastníky téhle události. Po chvíli jízdy si před nás usedli dva mladí umělci v povznesené náladě, kteří nás téměř celou dobu bavili duchaplnou konverzací na téma "Protéká Hradcem Labe nebo Ohře?".(Později jsme zjistili, že to umělci/artists/účinkující skutečně byli. těžko však říci odkud)
Dále po vystoupení na zastávce mi náladu pozvedl pán v tričku "Oasis - The European Winter Tour". V ČR fanoušků Oasis moc nenajdete (i když určitě je jich víc než fanoušků Kooks) a je vždycky fajn vidět, že tady tyto velikány taky někdo ctí a poslouchá. Potom už následoval nezajímavý shon, proplétání se davem, listování v programu, návrat do centra Hradce, hledání Tesca (kde nám stejně zavřeli; přišly jsme 14 min. po zavírací době) a potom zase cesta zpět do víru dění.
Na T-music stage právě hráli letáčkem RfP vcelku propagovaní Therapy?, mně pojem naprosto nic neříkající (názvem i hudbou), kteří za pár minut stejně končili, aby je později vystřídali další neznámíMucky Pup. Hudba to byla strašná, špinavá štěňátka si musela v XXL tričkách ze stoprocentní bavlny a kapsáčových tříčtvrťákách připadat dozajista drsně, hlavně když se každé druhé slovo rýmovalo s "fuck", "shit" či "ass" a pivo teklo proudem. Téměř oplešatělý frontman pak uváděl do mdlob fanynky vskutku netradičními tanečními kreacemi, při nichž úmyslně (ale tak, aby to nebylo poznat!) odhaloval své vypracované bříško, které by mu mohl dozajista závidět kdejaký mladík. To vše ještě dokonale doplňoval na promítací televizi běžící klip, jehož aktéři se ho (nebo on je?) snažili napodobovat. Dokonalá podívaná, tak hodně jsem se někomu už dlouho nezasmála. Asi v půlce představení jsme pak odešly vedle k Česká Spořitelna stage, kde se na vystoupení připravoval Divokej Bill. Zůstaly jsme asi na tři nebo čtyři písničky, Do roka a do dne ani Malování jakožto jediné písně, které od nich znám, to nebyly, tudíž tento čas posloužil spíše jen jako výplň do doby, než jsme se odebraly na zvukovou zkoušku Kooks.
Před pódiem k mému údivu přešlapovalo již pár desítek lidí, první tři řady byly obsazeny, tak nezbývalo nic jiného než se spokojit s tou čtvrtou. Trochu mě to zklamalo, říkala jsem si, jak budu hezky v první nebo v druhé těsně před Lukem, ale nedalo se nic dělat. Postupně se stmívalo, lidé zaplňovali prostor v okolí pódia (Užití slova "lidé", protože fanoušků Kooks z nich nebyla ani polovina. Např.před námi si jeden mladý muž pozpěvoval refrén Naive a když mu nakonec došla slova, ptal se slečny vedle sebe, jaké to vlastně mají další písničky - ta, což je snad ještě horší, nebyla schopna odpovědět). Zvuková zkouška se chýlila ke konci, spousta "fanoušků" si dokonce několikrát myslela, že Kooks už začali hrát a vesele tleskala a křičela. Ano, to bylo vskutku smutné. Luke & spol. na pódium přišli až pár chvil po desáté, první Hugh se svým typickým úsměvem a po něm zbytek. Od první chvíle na nich byla vidět ta radost, to nadšení, jak si to zkrátka hrozně moc užívají a baví je to. Jako první zazněla Always where i need to be, pilotní singl Konk a všechny (alespoň kolem mě) naprosto strhla. Lukovo "Do do do-do-do-do-do do" davem cloumalo, byla jsem zatažena až někam do třetí řady, kde se vážně nedalo hýbat. To samé se dělo i u "Match Box, jelikož ta strhla už i zbytek obecenstva. (kdo by se divil, to "All of us, we're goin' out tonight.." musí chytnout každého) Bylo to hrozné, někdo mi šlápl na patu a sundal mi botu, hrůza. Tak jsem se na úkor blízkosti prodrala trochu víc dozadu, asi do páté řady, kde se již dalo celkem hýbat. Dále následovala úplně nečekaně chytlavá Eddie's Gun (ne že bych nečekala, že bude chytlavá, spše jsem nečekala, že by ji hráli), výborné See The World a Ooh La, If Only /to pořadí si přesně nepamatuji, jen odhaduji/, má oblíbená Sway ("say whatever you have to say I'll stand by you.."), Time Awaits se zbytečně dlouhým outrem, pak na mě příliš utahaná One Last Time, pohodová She Moves In Her Own Way, kde okolo mě nikdo nezpíval (politováníhodné a já jsem to moc nezachránila), vůbec první singl Kooks Naive (skvělá to píseň), naprosto perfektní a úžasná Do You Wanna, kde Luke se svým "I know you wanna, I know you wanna, I know you wanna make love to meee" musel okouzlit naprosto každého; poté příjemně rozverná Shine On (mám ji moc ráda) a konečně Stormy Weather, která se pro mě stala vrcholem celého večera, tolik energie, co v tom bylo vloženo, úžasné, úžasné, naprosto dokonalé. Obzvláště v pasáži "What did I say, oh I didn't mean it!"..ano. Poslední písní byla další z mých oblíbenkyň Sofa Song, kteroužto jsem si už tolik neužila, protože Luke někdy v první třetině skočil do publika a všem okolo podával ruce. A ano - byla jsem celkem blízko. Aáá! Pár nešťastníků sice skončilo s modřinami na nohou, ovšem nevadí - dotkla jsem se Luka Pritcharda! A ano - byl to obrovský zážitek. Potom už Kooks utichli a i když jsme se hlasitě dožadovali přídavků, čas bohužel vypršel. Tohle je na fesťácích opravdu blbé.
Nadšení z celého vystoupení bylo převeliké, dostavilo se okamžitě, pořád jsem se z toho nemohla nějak vzpamatovat. Bylo to jako lavina, která nás smetla obrovskou rychlostí a než jsme se nadáli, byl konec. To byl třeba velký rozdíl oproti Oasis, jelikož po jejich Drážďanském koncertě jsem tenkrát byla spíš smutná než veselá. Kooks byli úžasní, krásně komunikativní, Luke perlil se všemi svými výrazy a pověstnou improvizací. Bylo to veselé, chytlavé, skvělé. Moc jsem si to užila. Pokud bych to měla porovnat se všemi podobnými akcemi, na kterými jsem zatím byla, tak oproti komerčně již nudným Coldplay stokrát lepší, s Oasis se to zase srovnávat vůbec nedá. Tohle bylo něco úplně jiného, nic jsem si od toho neslibovala, příliš jsem se netěšila a v konečné fázi z toho vylezl perfektní večer, na který budu vždycky ráda vzpomínat. Ale nic, žádnou vnitřní pohnutku to ve mě nezanechalo. To je ten důvod, proč to srovnávat nemůžu. Jenže taková hudba Kooks ani není, nesnaží se to. V tom to je.
Co se lidí (fanoušků :-) ) týče, nebylo to nejhorší, spousta se jich - i přes naprostou neznalost - bavila, ovšem našli se i tací, co jen stáli a koukali (což opravdu nechápu). Krásný pohled byl na jednu slečnu v hnědém tričku, kterou během jedné z písní nesl dav na rukou a ona si to tak strašně moc užívala a pořád se smála. Úžásné. A pak jeden mladší pán vedle mě, neustále se mi smějící a povzbuzující (však v dobrém slova smyslu), protože bohužel kolem mě moc těch skutečných fanoušků nebylo. Ale tak aspoň se snažili (no, na She Moves In Her Own Way - pravda - moc ne).
Jak už jsem psala, nejlvětší zážitek mám ze Stormy Weather, v hlavě mi i po týdnu pořád zní "yes it feels like love love love"; skvěle jsem si užila i Do you Wanna a See The World. Nejvtipnější na tom však je, že ani jednu z těhle tří jsem do RfP moc neposlouchala. Ale tak to bývá vždycky. Mrzí mě, že nezahráli Seaside a You don't love me, naopak Time Awaits a one last time mohli klidně vynechat..no, člověk nemůže mít všechno. Tak to asi k třem nejlepším písním večera /těžko však vybírat, skvělá byla každá/
Na závěr už jenom řeknu, že jsem VELMI ráda, že jsem nakonec jela. Bylo to NAPROSTO skvělé. Víc takových zážitků.
( dobře, ještě taková záležitost do závorky. Po tom, co Kooks odehráli, se nás na cestě nějaký pan neznámý ptal na program:
"Co je po SKA-P?"
"Hmm.."
tišeji: "Jsou hrozný."
nadšeně: "Jsou hrozný, že jo?"
s úsměvem: " No jo."
To bylo takové skvělé završení ještě skvělejšího večera, kdy jsem byla potěšena, že také i někdo jiný krom nás tuto bandu nemá zrovna v lásce.)